Gymnázium na cestách aneb Anglie královská a univerzitní

8. dubna 2023 vyrazili přihlášení žáci vyššího gymnázia na šestidenní zájezd do Anglie. Náš výlet tedy začal Bílou sobotou, která byla opravdu bílá, jelikož se příroda rozhodla na Velikonoce zasněžit už pomalu rozkvetlou krajinu. Cesta byla dlouhá a nepohodlná, ale kinedryl a podivné spací polohy (nejvíce se osvědčilo dát si nohy nahoru na sedadlo před sebou a schoulit se do kuličky) nám pomohly dostat se na kýžené Britské ostrovy v (celkem) použitelném stavu. Bílá nás provázela i nadále. Trajekt z Calais v brzkých ranních hodinách proplouval hustou bílou mlhou, z níž se před námi v paprscích vycházejícího slunce nakonec přece jen vynořily bílé útesy doverské, o nichž tak poutavě píše Karel Čapek ve svých Anglických listech.

Vydali jsme se na cestu po známých a také odlehlejších anglických památkách i slavných místech a v hostitelských rodinách poznali kousek normálního zdejšího života. A ano, taky jsme se sžili s jejich vskutku zvláštními sprchami (trvalo však přibližně pět minut, než jsme nastavili ideální teplotu vody tak, aby z vany nebyl ideální habitat pro ledního medvěda, nebo naopak vařící lázeň).

Ale zpět k našemu prvnímu dni v Londýně. Jedním slovem byl intenzivní. Do devítihodinového chození po městě jsme vměstnali projížďku Uber Boatem po Temži, návštěvu a velmi poutavou přednášku ve věrné replice Shakespearova divadla The Globe. Prošli jsme Westminster, prohlédli si Big Ben a Buckinghamský palác, Trafalgar Square i Soho s Čínskou čtvrtí. Nemůžeme zapomenout ani na Greenwich, kde jsme překračovali slavný nultý poledník a blíže se seznámili s britskými (pro většinu Evropanů zcela matoucími) jednotkami, jako je například stopa. V okolních parcích se to jen hemžilo Londýňany a jejich čtyřnohými miláčky, kteří si stejně jako my užívali slunné neděle. Snad ani není potřeba zmiňovat, že na každém rohu jste mohli kromě zajímavé architektury, pečlivě upravené zeleně a vzrostlých platanů obdivovat též typicky červené telefonní budky a double-deckery (vděčné to náměty na fotky i pohlednice). Při večerní cestě do rodin nás paní průvodkyně mírně zaskočila několika slovy, z nichž nám všem v hlavě utkvělo: „Pokud vám nespláchne záchod, pumpujte tak dlouho, dokud se nespláchne. Pokud ani tehdy, zavolejte na pomoc rodinu. Rodičům nevolejte, oni vám, chudáci, těžko na dálku pomůžou.“

více fotografií...

Druhý den se nesl ve znamení návštěvy Windsoru (a méně či více urputného deště). Hrad a kapli sv. Jiří, spjaté s královskou rodinou a také například rytíři Podvazkového řádu, jsme si procházeli sami s audioprůvodcem. Každý chtěl v kapli vidět místo, kde jsou uloženy ostatky královny Alžběty II. a její rodiny. Odtud jsme pokračovali k neznámému příbuznému slavného Stonehenge – Avebury. Na rozdíl od Stonehenge, kde to není možné, jsme si kameny mohli pohladit nebo si je třeba obejmout. Ač je Avebury méně známé, jedná se o největší prehistorický kamenný kruh na světě.

Nemohli jsme vynechat ani slavné křídové útesy v barvách (vskutku lahodného) britského pečiva. V jejich blízkosti se nad přístavním městečkem Dover již od středověku tyčí stejnojmenný majestátní hrad, přezdívaný „klíč do Anglie“, jejž jsme také navštívili. Zde se na nás usmálo štěstí (neboli sluníčko), díky čemuž jsme se mohli pokochat kouzelnými výhledy na okolní krajinu, na mozaiku luk, remízků a zakrslých stromů solitérů, ošlehaných a ohnutých větrem.

Navázali jsme prohlídkou Canterburské katedrály, kam jako na poutní místo směřují věřící napříč zeměmi i staletími. Ano, právě sem, k hrobu Tomáše Becketa, putují postavy z Canterburských povídek Geoffreyho Chaucera, kterého si možná vybavíte z hodin literatury. Zažít si atmosféru daného místa (i když změněnou zubem času) na vlastní kůži je samozřejmě něco diametrálně odlišného. Za stálého deště jsme pak měli možnost projít si canterburské ulice dle vlastní chuti a zájmů. Někteří ochutnali tradiční fish and chips, jiní zamířili koupit dárečky pro rodinu doma, oblečení či jen něco na zub. Anebo také deštníky, které patří mezi základní výbavu, chystáte-li se do Velké Británie.

Celý výlet jsme završili celodenní návštěvou Cambridge, známého univerzitního města. Zážitek byl umocněn projížďkou na lodičkách po řece Cam, jež se vine působivým historickým a univerzitním centrem. Na březích se na nás usmívaly žluté hlavičky narcisů a smuteční vrby se svými zelenými prsty se natahovaly po projíždějících pramicích. Zato bernešky a labutě se netvářily zrovna potěšeně přítomností vetřelců ve svém vodním království.

Vynechat jsme nemohli prohlídku jednoho ze symbolů Cambridge, gotické kaple King's College s největším vějířově zaklenutým stropem na světě. Místní proslulý chlapecký chrámový sbor jsme však neslyšeli (k velké lítosti paní učitelky Windsor), v Anglii měli tou dobou všichni studenti čtrnáctidenní velikonoční prázdniny. Poté už následoval (postupem času trochu ubíjející) pětihodinový rozchod. Mírně znepokojující byl fakt, že drtivá většina obchodů zavřela odbitím páté hodiny, a nezbylo nám tedy nic jiného, než se usadit někde v kavárně a přečkat ještě dvě dlouhé hodiny. Únava na nás už byla znát a o co hůř, cesta zpět (a tentokrát přes moře Eurotunelem) byla ještě před námi.

Večer jsme dali vale Cambridgi a vzápětí i celému tomu ostrůvku, z jehož krás a zajímavostí jsme stihli vidět jen nepatrný zlomek. S sebou jsme si kromě krásných vzpomínek odváželi též zásoby octových brambůrek a čedaru, navlhlé oblečení a taktéž věrnou společnici všech studentů, spánkovou deprivaci.

Na závěr bychom chtěli poděkovat pedagogům v čele s paní učitelkou Windsor, kteří přípravě a realizaci tohoto výletu věnovali nemálo svého času a energie. Velký dík patří i pánům řidičům a naší paní průvodkyni (oplývající mimo jiné schopností zajistit celní kontrolu o půl třetí ráno či přístup na toalety prakticky kdykoliv a kdekoliv). Doufáme, že stejně jako my budou ostatní vzpomínat na tento výlet s úsměvem na tváři a lehkou nostalgií, kterou je konec něčeho hezkého zkrátka vždy doprovázen. (Taktéž věříme, že pocit úlevy nad privilegiem spát ve své vlastní posteli záhy vybledne působením selektivní paměti a pod dojmem mnohem silnějších zážitků, které si z Anglie odvážíme.)

Ema Kuncová,
Eliška Minaříková,
Tomáš Pernica
a Vojtěch Žižka,
studenti 3.B